Nasloucháte pozorně, když mluví ostatní, tedy i vaše dítě? Jelikož se děti nechají snadno rozptýlit, při snaze komunikovat s nimi se budete muset vyzbrojit velkou dávkou trpělivosti. Každé dítě je jiné, a tak buďte vnímaví a zjistěte, jaký způsob komunikace se nejvíc hodí pro to vaše. Například David z Británie říká: „Nechám dceru, aby zopakovala svými slovy, co jsem právě řekl. Výsledkem je, že jak roste, naslouchá čím dál pozorněji.“

I v případě umění odpouštět platí to, co platí o schopnosti naslouchat — musíte dávat dobrý příklad. Dítě by mělo vidět, že při jednání s druhými jste připravení odpouštět. O to usiluje i Marina z Ruska. „Snažíme se dát dětem dobrý příklad v tom, že druhým odpouštíme, že umíme ustoupit a že nejsme urážliví. Když udělám chybu, dětem se omluvím. Chci je naučit, aby s druhými jednaly stejně.“

Umět řešit neshody a odpouštět je potřeba i v dospělosti. Už teď proto dítě veďte k tomu, aby bylo k ostatním ohleduplné a dokázalo přijmout odpovědnost za své chyby. Předáte mu tak hodnotný dar, který mu velmi dobře poslouží v dalších letech.

„Ukažte, že jste vděční“

I když je dítě ještě malé, může myslet na druhé a dobře se k nim chovat. Jak ho to naučit? Dr. Kyle Pruett v časopise Parents vysvětluje: „Nejlepším způsobem, jak dítě naučit, aby bylo vděčné, je neúnavně tuto vlastnost projevovat doma.“ Potom dodává: „To znamená, že budete často říkat, jak moc si vážíte pomoci druhých a jejich projevů pozornosti . . . Chce to vytrvalé úsilí.“

Tuto radu se snaží uplatňovat i Richard z Británie. „S manželkou dětem ukazujeme, jak poděkovat těm, kdo k nám byli laskaví, ať už to jsou učitelé nebo prarodiče. Pokaždé, když nás nějaká rodina pozve na jídlo, napíšeme děkovnou kartičku a všechny děti se na ni podepíšou nebo tam namalují obrázek.“ Když se vaše dítě naučí být pozorné a vděčné, pomůže mu to, aby si v budoucnu vytvářelo blízká a trvalá přátelství.

Jak dítě roste, musí se naučit, že každé jednání má určité následky. Už malé děti se zodpovídají nějaké autoritě, a to nejen doma, ale i ve škole a ve společnosti vůbec.

Pokud jste dali jasně najevo, že za určité špatné jednání přijde konkrétní trest, neváhejte se podle toho zachovat. „Důslednost je zcela zásadní,“ říká Norma z Argentiny. „Pokud jsou rodiče nedůslední, dávají tak dítěti příležitost, aby s nimi manipulovalo, jak se mu zlíbí.“

Když se rodiče předem ujistí, že dítě chápe, jaké následky bude jeho neposlušnost mít, ušetří si nekonečné dohadování, které by jinak následovalo. Děti pravděpodobně nebudou mít takový sklon se bouřit, pokud vědí, jaká jsou pravidla a co se stane, když je poruší, a pokud je jim jasné, že o stanoveném trestu se nebude diskutovat.

Je pochopitelné, že aby vaše ukázňování bylo účinné, nemůžete dítě trestat ve vzteku. Své dítě byste nikdy neměli trestat hrubě ani ho fyzicky nebo citově týrat.

Jak se však můžete ovládnout, když vám s dítětem dojde trpělivost? „To není vždy jednoduché,“ přiznává Peter z Nového Zélandu, „ale je důležité, aby dítě vědělo, že ukáznění je důsledkem jeho chování, a ne toho, že se rodič nedokáže ovládat.“

Peter s manželkou si přejí, aby jejich děti chápaly, že usměrňování přináší dlouhodobý užitek. „I když provedou něco opravdu hrozného,“ říká Peter, „nerozebíráme tolik, co teď udělaly špatně, ale ukazujeme jim, jak se příště mohou zachovat správně.“

Buďte rozumní

K rozumnosti patří to, že budete dítě ukázňovat tak, aby si zachovalo svou důstojnost. Santi z Itálie k tomu řekl: „Syna ani dceru nikdy neponižuji. Snažím se odhalit příčinu špatného chování a na tu se zaměřit. Pokud je to možné, netrestám své děti před jinými lidmi, dokonce ani jedno před druhým. Nedělám si legraci z jejich chyb, a to ani na veřejnosti, ani doma.“

Také Richard, kterého jsme již citovali, vidí, že je moudré mít k dětem takový přístup. „Ukáznění by nemělo přijít jako jeden velký trest za množství různých prohřešků. A když jste své dítě ukáznili, už o jeho špatném chování dál nemluvte a jeho chyby mu nepřipomínejte.“

Výchova dětí je těžká práce spojená s oběťmi, ale přináší bohatou odměnu. To zjistila i Jelena z Ruska. Říká: „Našla jsem si práci na částečný úvazek, abych mohla více času trávit se svým synem. Vyžaduje to úsilí a také to znamená určitou finanční ztrátu. Když ale vidím, kolik radosti s klukem zažíváme a jak nás to sbližuje, vím, že to za ty oběti stojí.“